Toltékové

15. prosince 2008 v 10:56 | LG. |  Cesta vzestupu
Don Miguel Ruiz vysvětluje názory a předpoklady vycházející ze strachu, které podkopávají lásku a vedou k utrpení v našich partnerských vztazích. V několika moudrých příbězích nám ukazuje, jak léčit emoční rány, znovu nabýt svobodu, radost a hravost, na které máme všichni právo...
"Štěstí může přijít jen z vašeho nitra, neboť je výsledkem vaší lásky. Když si uvědomíte, že vás nikdo nemůže učinit šťastným a že štěstí je výsledkem vaší vlastní lásky, dosáhnete staré moudrosti Toltéků."

Toltécká tradice říká, že k naší pravé povaze nás vede štěstí, svoboda a láska. Prvním krokem je vědomí. Chceme-li najít svobodu, musíme si uvědomit, čím opravdu jsme. Nemůžeme být svobodní, dokud nevíme, čím jsme a jakou svobodu hledáme. Toltékové říkali: "Říkejme si pravdu."

Druhým krokem je transformace. Musíme se naučit být duchovními bojovníky, musíme sledovat své akce a reakce, abychom se osvobodili do svých znalostí, jež nás zotročují. To nám umožní změnit svůj život tím, že změníme své názory a přesvědčení.

Láska je výsledkem dokonalého zvládnutí vědomí a transformace. Z hlediska Toltéků všechno na světě tvoří láska. Láska je samotný Život. Naučíme-li se opravdu milovat, začneme žít v harmonii s duchem Života, který proudí naším tělem. Nejsme už tělem nebo mysli nebo duší; jsme Láskou. Každý náš čin je projevem Lásky a Láska nám přináší štěstí.

Když zvládneme Vědomí, Transformaci a Lásku,získáme nazpět své božství a staneme se totožnými s Bohem. To je cílem Toltéků.

Poraněná mysl
Jsme mistři, protože máme schopnost tvořit a řídit svůj život.
Vymýšlíme si různé postav včetně svých vlastních osobností. Jsme umělci předstírání a stáváme se tím, co si o sobě myslíme.


Všichni máte schopnost tvořit. Tato schopnost je tak silná, že se vám splní všechno, čemu věříte. Všechno, čím jste, vytváříte sami. Jste takoví, jací jste, protože tomu věříte. Hlavní rozdíl mezi vámi a někým jiným spočívá v tom, jak své schopnosti uplatňujete a co s jejich pomocí tvoříte.


Veškerá naše dramata a utrpění jsou naučená. Vybíráme si různé role a pak se je učíme tak dlouho, dokud se nestaneme mistry. Způsob, jak myslíme, cítíme a jednáme, se nám stane rutinou, takže už nemusíme přemýšlet o tom, co děláme. Chováme seurčitým způsobem na základě naučených reakcí. Trpíme nemocí, která se jmenuje strach. Naše citové tělo je plné ran, které jsou infikované emočním jedem. K hlavním příznakům této strašné nemoci patří hněv, závist, zármutek, nenávist a pokrytectví. Následky této nemoci jsou všechny emoce, které způsobují lidské utrpení.


Když strach zesílí, naše racionální mysl začne selhávat a přestane snášet všechen jed. Psychologové tomu říkají duševní onemocnění. Nazývají to různými jmény: schizofrenie, psychóza, paranoia. Ale tyto nemoci vznikají, když naše rány jsou tak bolestivé a naše mysl tak vyděšená, že nám připadá lepší přerušit kontakt s okolním světem.


Abychom chránili své citové rány, vytvořili jsem si něco velice důmyslného: systém popírání reality. Systém popírání reality je jako mlha před našima očima, která nám znemožňuje vidět pravdu. Nosíme společenské masky, protože je pro nás příliš bolestivé vidět sami sebe takové, jací opravdu jsme. Když nám někdo řekne, že jsme se ho dotkli, není to přesně tak. Ve skutečnosti jsme se dotkli nějaké rány v jeho mysli a on reaguje, protože ho to bolí.


Z hlediska Toltéků je snem všechno, co si myslíme o sobě samých, a všechno, co víme o světě. Naším pravým já je čistá láska; všichni jsme Život.


Člověk se rodí se zdravým tělem i myslí. Ve věku tří nebo čtyř let se v našem citovém těle začnou objevovat první rány, které se postupně infikují emočním jedem.


Nejkrásnější okamžiky v životě prožíváme, když si hrajeme jako malé děti,když si zpíváme a tančíme, když zkoumáme a tvoříme jen pro zábavu. Je nádherné chovat se jako malé dítě, neboť to je přirozený projev lidské mysli. Jako děti jsme nevinní a je pro nás přirozené vyjadřovat lásku.


Celý problém je v programu, v informacích, které máme uložené v mysli. Tím, že zaujmeme dětskou pozornost, učíme děti mluvit, číst, jednat a snít. Lidi učíme stejným způsobem, jako domestikujeme psa nebo jakékoli jiné zvíře: prostřednictví trestu a odměny. To je naprosto normální. To, čemu říkáme vzdělávání, není nic než domestikování lidí.


Strach, že nebudeme za své chování odměněni, se mění ve strach z odmítnutí. Strach z toho, že nesplníme očekávání druhých, nás nutí přetvařovat se. Neustále něco předstíráme, až se nakonec naučíme být někým jiným.


Ve vztahu mezi mužem a ženou existují nejméně čtyři různé představy. Jak může jeden partner poznat druhého? To je nemožné. Mohou se snažit poznat je představy. Když se muž setká s ženou, udělá si o ní představu ze svého hlediska, a žena si udělá svou představu o muži ze svého hlediska. Pak se muž snaží, aby žena odpovídala představě, kterou si o ní vytvořil, a žena se snaží, aby muž odpovídal představě, kterou si o něm vytvořila ona.


Jako děti se učíme, že názory druhých jsou důležité, a proto se podle nich snažíme řídit. Názory druhých mají velký vliv na nesmyslné chování lidí, kteří žijí v pekle. Potřebujeme slyšet názory druhých lidí, protože jsem domestikovaní a protože se jejich názory necháme ovlivňovat. Proto hledáme uznání druhých; potřebujeme citovou podporu; potřebujeme společenské uznání.


Trpíme proto, že se snažíme světu prezentovat falešné představy o sobě samých. Zatímco předstíráme, že jsem velmi důležití, v duchu jsme přesvědčeni, že nejsme ničím.


Ztráta nevinnosti


Dokud nejsme domestikováni a fungujeme na normální frekvenci, užíváme si života a milujeme. Součástí našeho citového těla je poplašný systém, jehož funkcí je upozornit nás, kdykoli je něco v nepořádku. Naše hmotné tělo má podobný systém, který nás upozorňuje, když nějaký orgán v našem těle nefunguje. Tomuto upozornění říkáme bolest. Cítíme-li bolest, znamená to, že s naším tělem je něco v nepořádku a že bychom to měli léčit. Poplašným systémem citového těla je strach. Máme-li strach, znamená to, že je něco v nepořádku.


Pocit křivdy vám otevře ránu v srdci. Vaše citové tělo je zraněno a v tom okamžiku ztrácíte trochu své nevinnosti. Vaše citové tělo vám říká, že existuje něco, čemu nemůžete důvěřovat, a že se to může opakovat.


Toto vědomí otevře hrozivou ránu ve vaší mysli. Vaše mysl byla doposud zdravá, byli jste neviní. Nyní o svém zážitku začnete přemýšlet. Naučíte se reagovat určitým způsobem, svým osobním způsobem. Emoční jed ve vaší ráně se začne hromadit a vaše mysl si s ním začne hrát. Začnete přemýšlet o budoucnosti, protože máte strach a nechcete, aby se něco podobného opakovalo. Postupně ztrácíte svou nevinnost, začínáte cítit nenávist a přestáváte odpouštět. Časem zjistíte, že není bezpečné být tím, čím opravdu jste. Máte-li štěstí, vliv domestikace není tak silný. Pokud však štěstí nemáte, vliv domestikace může být tak silný a vaše rány tak hluboké, že se po nějaké době neodvážíte ani promluvit. Nesmělost je strach projevit svou přirozenost.


Lidé užívají strachu jako prostředku domestikace lidí. Náš strach roste s každým zážitkem křivdy. Pocit křivdy je nůž, který otvírá rány v našem citovém těle. Emoční jed se tvoří následkem naší reakce na to, co považujeme za křivdu. Když jsme plní jedu, máme potřebu se jej zbavit, a proto jej předáváme druhým. Snažíme se zaujmout jejich pozornost. Když zaujmeme něčí pozornost, můžeme mu předat svou energii. Každý člověk se neustále snaží získat pozornost druhých. Když se nám to podaří, navážeme komunikaci. Pak předáváme druhým energii, ale zároveň s ní také emoční jed. Mocní lidé zneužívají bezmocné, protože mají potřebu zbavit se svého emočního jedu.


Ve své mysli si vytváříme imaginárního Soudce. Tento Soudce odsuzuje všechno, co děláme, všechno, co nedělám, všechno, co cítíme, a všechno, co necítíme. Neustále se odsuzujeme a neustále odsuzujeme druhé. Druhá část naší mysli, která je odsuzována a má potřebu být trestána, je Oběť. Existence Soudce a Oběti je založena na všech falešných názorech a přesvědčeních, které jste si nevybrali. Společnost vám vštěpovala svůj systém hodnot. Programovala vaši mysl. Toltékové tomuto programu říkají Parazit. Tímto Parazitem jsou všechny názory a přesvědčení, kvůli kterým trpíte. Občas se ve vás probudí malé dítě - vaše pravé já. V takových chvílích máte skutečnou radost a žijete v přítomném okamžiku, ale něco vás stále strhává zpátky.


Všechny názory, které nám byly v dětství vštěpovány, vštěpujeme svým dětem stejným způsobem,. jako bychom cvičili psa. Všichni jsem domestikovaná zvířata a tato domestikace nás vede do pekla našich vlastních představ, kde žijeme v neustálém strachu. Potravou Parazita jsou emoce, které se rodí ze strachu.


Naše potřeba mít pravdu za každou cenu je důsledkem naší snahy zachovat si tvář, kterou prezentujeme světu. Svůj způsobem myšlení musíme vnucovat nejen druhým, ale také sami sobě. Z hlediska druhých nebudeme nikdy dokonalí. Naše představa dokonalosti nám říká, jací bychom měli být, abychom mohli přijímat sami sebe. To je však ta největší lež, protože dokonalí nikdy nebudeme. My si však nedokážeme odpustit, že dokonalí nejsme.


Naše představa dokonalosti mění způsob, jakým sníme. Učíme se popírat a odmítat sami sebe. Když se tolik odmítáme a odsuzujeme a trestáme, zdá se nám, že na světě neexistuje láska. Zdá se, že existuje jen trest a utrpení. Pokud žijete v nějakém vztahu, v němž jste zneužíváni, pak jen proto, že to přijímáte, protože jste přesvědčeni, že si to zasloužíte. Život vám přináší přesně to, co potřebujete. V pekle vládne dokonalá spravedlnost. Není koho obviňovat.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama