Poetická zima

27. března 2009 v 10:33 | Pablo |  Blbinky
Tichým ránem, pomalu se zvedajíc, tiše odchází bělavý opar a opouští tak zem, kterou chránil svojí přítomností pře krutým mrazem. Nesmělé slunce, nehmatné, přesto majestátné, snaží se prohřát zkřehlou krásu zimní krajiny. Jemné pablesky jiskrných krystalek tiše promlouvají, jako by Ti chtěli předat poselství věčných snů, jenž líně putují myslí spících tvorů. Krystalicky čisté zvuky sténajících velikánu
ve snaze zastavit poutníky a zpravit je o kruté vládě Zimní královny, rozléhají se krajem a za neměnného staccata ledových zvonků ohlašují touhu po životě. Poutník však nevnímá. S hlavou skloněnou a zahalenou ve vlněný šál, který v poslední vesnici koupil od tichého hostinského, počítá kroky a vzdoruje všudypřítomnému chladu, který ve snaze uspat i tuto živou duši, panuje nad krajem již celý měsíc.
Pět tisíc sedm set devadesát jedna, pět tisíc sedm set devadesát dva.....Při pětitisícím sedm set devadesát třetím kroku však znavené a prochladlé tělo přestává poslouchat zimou zmučenou duši a s tichým povzdechem, který však zmírá na rtech, padá do najednou tak lákavé a nadýchané peřiny sněhových vloček. Utichne praskot sešlapovaného sněhu a stopy pozvolna zapadají......poslední obláček zmrzlého dechu se rozplývá nad smrtelně nádhernou plání...je dlouhý a rozmanitý, jako sám život. Tohle je život. Uniká, rozplývá se, nikým nepozorován, nikým neutlačován. Jen Zimní královna se smutkem v očích a ledovou slzou přijímá vyrovnanou duši poutníkovu. Svůj osud si vybral, prožil a naplnil. Teď ona musí převést jeho radost, touhy i lásky do svého království, aby alespoň na malinkou chvilku, nekonečně malinkou chvilku měla naději poznat, co nutí ty ubohé tvory zápasit proti všemu, vzdorovat samotné přírodě a přitom ji tolik milovat.
Stejně jako okamžik, kdy život opouští nás, stejně tak i Zimní královna na okamžik pocítí příval nezměrně obrovské vlny citu, který ji zahalí a zahřeje její srdce.....on miloval, on toužil, on se obětoval...nezištně a cele. Z mrazivých rtů vládkyně unikne úpěnlivý sten, hluboký, přehluboký, plný bezbřehého zoufalství a nikdy nekončícího smutku. V celém kraji se tvorové neklidně převrací ve svých ledových snech, jemná krása ledových krystalek ztrácí svůj lesk a mráz jakoby v jednom jediném okamžiku chtěl spálit vše živé. To jenom Zimní královna poznala cenu života a cenu smrti.
Stačilo ještě ujít jeden tisíc kroků a poutník by dosáhl svého snažení. Královna to ví.....pozoruje smutnou tvář za oknem. Jemné linie prozrazují mladou ženu. V hlubokých hnědých očích se však usazuje strach. S nadějí hledí do svítání a čeká......naděje ji však pomalu opouští....pomaleji než uniká život ze zmrzlého těla, přesto stejně neúprosně. Stíny zoufalství vytvářejí na tváři mladé ženy masku nejhlubšího zármutku. Nepřijde! Náhle ji zazní v hlavě tato slova a ona ví, že je konec nadějím. Konec plánům a konec radosti. To už však Zimní královna s hlavou skloněnou odchází dál. Pluje svým hájenstvím a přemítá, čím si zasloužila svůj osud. Až jemný závan bezpodmínečné lásky Matky Země ji pomůže znovu nalézt svůj klid. Život i smrt jsou kruté. Přesto však lidé, které ona vídá po eony věků, stále sveřepě odolávají vší té krutosti a dokáží se i přesto radovat z tak neuvěřitelných věcí, jako je láska, radost a naděje.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama